RECENZE: Brak předvede rodičům, čemu se děti smějí

Distributor před premiérou Braku upozornil: „Je to trošku jiný film, než jste zvyklí.“ Varuje i první věta díla: „Není to pěkný film, pokud vás jistá slova urážejí.“ Dvě výstrahy, a přitom se liší jako nebe a dudy. Rozdíl je v tom, že nejistý distributor to mínil vážně; film si dělá legraci. Ze všech a ze všeho, sebe nevyjímaje. Legraci černou, záměrně šokující. A pořád.

Ne, země se nezachvěla a klasikové nevstanou z hrobů. Pouze se v Braku zhmotnil úkaz, jenž dlouho visel ve vzduchu: bylo otázkou času, kdy a kdo prosadí módní generační styl angloamerické teenagerovské komedie i v tuzemsku. Lze říci, že Brak je první opravdu mladý český film. Mladý v tom smyslu, že nic neřeší a je na to hrdý; baví, uráží moralisty a s gustem si utahuje z každého, kdo čekal zásadní sdělení lidstvu.

Brak

55 %

ČR, 2002, černá komedie.

Režie: Karel Spěváček. Hrají: Vladimír Škultéty, Jan Plouhar, Ondřej Nosálek, Hana Holišová, Paula Wild, Jiří Korn, Bára Štěpánová, Michael Viktořík, Miroslav Moravec

Kinobox: 49 %

IMDb: 4.4

V souvislosti s Brakem se mluví o provokaci, hrubých slovech, sexu, drogách, krvi. To jsou základní znaky oné vlny; mohou pohoršit, chybí-li jim nadsázka a vtip. Což se Braku netýká. Dar humoru mu asi přizná i ten, kdo se styděl za svůj smích u daleko přímočařejších Prciček či mnohem drsnějšího Mělkého hrobu.

Navíc, ač to zní paradoxně, Brak může mít i osvětovou funkci - pro rodiče. Ukáže jim, čemu se jejich děti smějí, uvede je do světa, kde se špunti školí o internetu - učebnici sexu, kde tři výrostci pořádají mejdan s prostitutkou ve stylu „posedíme, zahulíme, uvidíme“ a do své hymny Sej konopí si vestřihnou motiv Luďka Soboty coby znak rodičovské zábavy, jíž zvysoka pohrdají.

Servisní článek k filmu čtěte ZDE

Je to upřímný, nepředstírající, ryze „jejich“ film - mladých. Předvádí jejich představu humoru („dědu srazil autobus MHD“), jejich pózy světáků, jejich jazyk („jsem pizza mužík, nejmenší mužík našeho pizza komplexu“), jejich okouzlení takzvanými pokleslými žánry, od komiksu po gangsterky. Ale i jejich nadhled nad českými humny. V bazénu upocené domácké mafie se na růžovém lehátku pohupuje Miroslav Moravec za zvuků hudby z majora Zemana.

Poloslepý děd nabízí nedělní svíčkovou zsinalé mrtvole, k níž se váže hit S cizí ženou v cizím pokoji. Zlosyna hlásí píseň Už přijíždí poslední kovboj, pouť s tuhým tělem si dělá šoufky ze Svěrákovy Jízdy. Mexickou poušť zdobí kaktus s vánoční melodií (a skvělou pointou!), u tequily se hrdinové dohadují, kterak zakopává mrtvoly Přemek Podlaha, a dokonalý Jiří Korn coby temný zabiják se postaví i Bohu. Tahle zábava v prvém plánu čerpá z absurdních spojení a v druhém, citacemi z jiných děl, se ještě násobí. Druhý plán vyžaduje zasvěcené publikum, což teenageři jsou. Západní vzory znají, předešlým českým dílům, kde jim o nebezpečí drog vážně kázali čtyřicátníci, se museli smát.

Prostinká základní situace Braku čerpá z tradice žánru: něco se zvrtne a hrdinové mají na krku mrtvolu, svědky, zabijáky. Řetěz variací na tuto anekdotu však nežije z vyčichlé bláznivé parodie bez hranic, nýbrž z hry, k jejímž pravidlům patří odstup, glosy a shazování, řečeno s mládeží „hlášky a vychytávky“. Na debut je Brak vcelku zručně natočen, sedí mu chytrý výběr hudby, výtečná kamera Tomáše Kresty a výkony celé klukovské trojky, jimž vévodí Ondřej Nosálek. Mladíci mají dar sebeironie, který dívkám chybí: ty prostě seriálovými barbínami jen jsou, místo aby je hrály.

Režisérovi občas nevyjde načasování, někdy se v pointě ráchá, jindy o ni diváka naopak připraví slabý zvuk. Jedno je však jisté: Brak není filmem pro akademiky či umělecké kluby; a není jím schválně. Proti vznešené zakuklenosti, mudrující póze, falešnému intelektualismu protestuje smíchem pro smích. Je neuctivý, „kacířský“ a tak drzý, že se mu dá jen závidět. Před deseti lety zíral zděšený svět na Tarantinovy Pulp Fiction; nyní si vlastní druh podobné provokace vyzkouší Česko.